Rasa Antik
Povídka 1. část
Chod života i neživota je od paměti i nepaměti postaven takovým způsobem, že pokud něco končí, naštěstí zároveň i cosi musí zažít. Až nastane doba, kdy po konci nepřijde začátek, nebudu chtít žít a nebo už ani žít nebudu. Však pokud by nastala éra, kdy bychom se po začátku nedočkali konce, velice rád bych se dozvěděl, jak by dění v takovém světě nesvětě dokázalo plynout.
Z nepovedených pokusů o filozofické úvahy o běhu věcí se ale radši vraťme k něčemu prozaičtějšímu – a to k mé milované hře SGA. I když – ona tato hra není vůbec prozaická, ba naopak, skrývá v sobě spoustu poetických zákoutí a přímo teď se mi nabízí chvilka pro snění, chvilka, kdy se můžu odpoutat od mnohdy šedivého světa, chvilka, kdy otevřu bránu do svého fantaskního prostředí.
Jakožto Antik jsem před dvěma vesmírnými věky byl nucen přihlížet krutému plenění vlastního národa, jelikož jsme všechnu svou naději na znovuoživení svěřili do rukou rasy Traveller. Bohužel to se ukázalo jako tah přímo vražedný a navíc po dalších komplikacích se rasa stavitelů hvězdných bran ocitla téměř na samém dně. Pád byl o to bolestnější, že jsme se padali z pozice nejvyšší. Kam se poděla vítězná morálka a bojovnost? Na tuto otázku nedokáži nalézt odpověď dodnes.
Protože jsem i přes své zkušenosti nedokázal rase pomoci, přinesl jsem obět nejvyšší. Vzdal jsem se svého povznesení a jako obyčejná bytost jsem se potuloval vesmírem sám, doprovázen pouze svou bolestí. Na jedné už dávno zničené planetě jsem však potkal člověka, který rozdával radost a naději ostatním lidem a věřil, že pokud pod svá křídla přijme šikovné lidi, jeho rasa se stane na dlouhou dobu nejlepší z nejlepších. Má zvědavost mi nedovolila, abych pokračoval ve svém putování, aniž bych věnoval chvilku svého času onomu člověku. Prodíral jsem se skrz davy lidí, až jsem se ocitl v předních řadách. Šok! Pod šedivým hávem jsem rozpoznal svého dávného přítele, mocného a obávaného bojovníka Lakyska. Na první pohled mě zaujalo tetování na jeho jizvami poseté paži. Už jsem ho někde viděl, už jsem se s nim setkal. Ano! Vzpomněl jsem si – tento znak je vlastní na první pohled farmářské civilizace nesoucí název Genii. Nenechte se mýlit, Geniové jsou mistři v kamufláži a pod nevinným zevnějškem se ukrývá rasa zarputilých bojovníků.
Po jeho velmi emotivním proslovu jsem před něj předstoupil s nejistotou, zda mě po takové době dokáže poznat. A poznal! Sedli jsme k několika sklenicím vyhlášeného piva dovezeného až z planety Taurijců a já se přes noc stal genijským občanem. V prvních chvílích pobytu v neznámem prostředí jsem si byl velmi nejistý svým chováním a po večerech se mi do hlavy vkrádala myšlenka, zda jsem přece jen neměl zůstat u svých Antiků – na místě, kde jsem se narodil, na místě, kde jsem prožil největší část svého života. Musel jsem se uklidňovat tím, že Antikové se za tu dobu velice změnili a já se vydal na strastiplnou cestu, abych je svými získanými dovednostmi opět dokázal sjednotit a vybojovat s nimi řadu nezapomenutelných bitev.
Dny plynuly a já se nečekaně dostal do ministerského křesla. Konečně jsem měl tu čest nahlédnout do genijského velícího sídla a seznámit se tak s nejvyšší elitou. Ačkoliv naše podzemní město bylo opravdu na špičkové úrovní, velín mi přišel jako z jiného světa. U mohutného ocelového stolu sedělo osm do šera zahalených postav. I přes panující přítmí jsem byl schopný rozpoznat, že jsou všichni oděni do nádherných a do posledního detailu upravených uniforem. V místnosti zavládlo ticho a možná by nikdy neskončilo, pokud by se slova neujal samotný vůdce: „Dlouho jsme tě pozorovali a jsme s tebou velice spokojeni. Konečně máme jistotu, že nejsi špeh nebo nasazený agent a můžeme tě zasvětit do našich tajných plánů. Kola dějin se začínají točit jiným směrem a věř, že my jsme ti, kteří ovládnou celý vesmír!“ Po jeho několikaminutovém husí kůži mi nahánějícím proslovu jsem zůstal jako zkoprnělý. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tato rasa má až tak vysoké ambice – vždyť přece ovládnutí vesmíru je velice náročná práce. Ostatní jakoby vycítili moje pochybnosti a doslova na mě upřeli své bodavé pohledy. „Neboj se,“ pravil muž, který se představil jako Mojmos „ vše máme připravené a je jen na lidech, jak se k dané výzvě postaví. Znám své lidi a vím, že výhra je naše!“ po jeho slovech všichni ostatní povstali a místnost rozezvučel až démonický smích.
Celou noc jsem přemýšlel o všem, co se tu zatím odehrálo a vůbec jsem nedokázal přimhouřit oči. Noc utekla nezvykle rychle a mě čekal perný den. Jako nový ministr jsem musel projít zasvěcovacím rituálem, při kterém mi bude vytetován genijský znak. Proběhlo to překvapivě bez problémů a já se konečně mohl vrhnout na plnění svých povinností. Zrovna když jsem sepisoval dokumenty nejrůznějšího typu, stalo se něco zvláštního. Zezadu na mě skočilo několik postav, svázali mě, zakryli oči šátkem a odnesli do neznámé haly. „Anu, neboj se,“ zašeptal mi jeden do ucha, „máme pro tebe překvapení!“ Konečně mi sundali provazy a když už se chystali i šátek, měl jsem připravenou svou drtivou pěst. Už už jsem se chystal udeřit, avšak proti mně stáli staří známí Tielk_4651 a Blackckk, kteří podle vlastních slov nemohli unést můj odchod a vydali se za mnou, aby mi mohli sloužit :D Konečně nejlepší zpráva za dobu mého pobytu u Geniů. Však jsme to také řádně oslavili. Ale nadšení měla rázem vystřídat krev a tvrdá dřina.
Konec první část
Power By TeriRS